Brno - Slavia Praha 1:0

Můj bezpochyby nejakčnější výjezd - autor Katrin SKS

Ještě v půli minulého týdne zhola nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla shlédnout v neděli jiný fotbal než utkání ledečského B týmu s kýmsi. ČT4 mi tu nevysílá, a za kabelovku zbytečně platit nebudu, a navíc z hrdinného kmene Fanclubů stále nepřicházely kouřové signály nesoucí dobré zprávy o dostatečném počtu hrdinných bojovníků ochotných po našem boku vést kroky svých ořů na dalekou výpravu směrem, kde vychází slunce, a podstoupit náročný hlasivkový souboj s nepřátelským a velmi bojovným kmenem Šalinů. Moudrý náčelník kmene Fanclubů, Richi zvaný „Ten, co tančí s videokamerou“, jistě bohatě odměnil svého šamana za dny a noci  proseb u dobrých duchů o slitování se a seslání dostatku dobrých duší do náčelníkova velkokapacitního ocelového hucula. Bohové totiž šamanovy prosby vyslyšeli, stal se zázrak, a my mohli vyrazit na území kmene Šalinů…¨

Pokud se vám zdá, že bych svůj talent měla vrhnout spíše do psaní Rodokapsů než „zpravodajství“ z výjezdu, vězte, že tento styl jsem volila na začátek zcela záměrně za účelem řádně vás navnadit na fakt, že takové dobrodrůžo, jakým výjezd s fanklubem do Brna byl, by si nevymyslel ani ten nejlepší autor těch nejhorších béčkových dobrodružných románů z edice Žena v ohrožení. Dále již budu pokračovat normálně. Nedá se to asi přesně popsat, muselo by se to zažít, ale zkusím alespoň přiblížit.

Tedy poté, co jsem se v pátek dozvěděla onu radostnou novinu, že Brno bude, zajásala jsem, zrušila potenciální nedělní plány, do mé věčně hladové Cécile-Terése jsem přilila trochu Naturalu 95, a v neděli odpoledne otevírala garáž natěšená jak Kájínek na amnestii.

První věcí, která mi kazila krásné odpoledne, byly podivné zvuky, které začala vyluzovat má francouzská krasavice po sešlápnutí brzdového pedálu. Jako by o sebe dřely dvě kovový věci… Asi kotouče nebo co za šlendrián… Jelikož autům rozumím asi tak jako Vlasta Košťál fotbalu, čili řídím to, ale vím o tom úplné nic, a v neděli je nemožné věc konzultovat s mechanikem, ohodnotila jsem závadu jako drobnou, provozu nepřekážející, a vyrazila směr D1 exit 66, kde mívám tradičně spicha, jede-li fanbus na Moravu. Při příjezdu na.tamní benzínku jsem zaregistrovala, že ony podivné zvuky (nějak tak si představuju, že brzdí kabinová lanovka, rovněž je podobný zvuk, když v kopírce dojde papír a válec se točí naprázdno J)  už nepotřebují k životu brzdový pedál, ale dokonce stačí pouhé otáčení kol (asi je to nějaký rozbitý… J). Drobně rozčarovaná z tohoto zjištění jsem si, ve snaze zlepšit náladu a zkrátit čekání, než se objeví hvězdičkovej (nevim kolika, ale hvězdičkovej bude) autobus Eurolines, dobírala čtveřici středoškolských brigádníků na pucing oken, neboť jeden si tím zrovna vydělal celé 4,- CZK. Zřejmě to byl skromný chlapec, protože když jsem mu nabídla dvacku za moje okno, odvětil, že parkuju daleko (přitom se určitě obával přijmout tak velký peníze, aby jejich vlivem nepropadl prostopášnému životu.

Netrvalo dlouho, a náš „luxbus“ se objevil. Namísto načančaného čehosi západní značky se dostavila tvrdá realita Made in Czechoslovakia, a sice obstarožní Karosa, která prošla technickou  snad jen pouze díky tomu, že na STK zrovna chlapi slavili trojčata jednoho kolegy, a která si vrchol svojí sportovní kariéry odbyla v dobách, kdy vozila pracovité zasloužilé členy ROH na zaslouženou rekreaci do Titovy Jugoslávie. Poté, co jsem si řekla, že když to dojelo sem, dojede to do Brna, a rozhodla se nedat na první dojem, a poté, co se zbytek výpravy zásobil nezbytnými tekutinami, vyrazili jsme!

Po nějaké době jízdy jsem začala pociťovat velmi vlezlou chuť na odlehčenou cigaretu Kutnohorské výroby, avšak zahraniční značky,  a snažila se přesvědčit „vedení“ naší výpravy, což byl Richi s Dobim, k přestávce. Žádost byla zamítnuta. Za chvíli mi svitla naděje, jelikož se přihlásili dva mladíci s potřebou, jež na rozdíl od mého Tuberiho válce mívá při potlačování mnohem horší následky. Jeden potřeboval opravdu, druhý ho v tom akorát nechtěl nechat samotnýho – kámoš! Všichni jsme hlasitě ocenili, když Dobi (jak pana Dobiáše nazvu, jelikož jsem, jak známo, tvor oprsklý) zařídil zastavení u Devíti křížů. Dohoda zněla: „krátká přestávka, hned jedem, čekaj už na nás ty policajti, tak nezdržujem…“

Bohužel nám do plánů razantně zasáhl, do této chvíle až na jeden menší hysterický záchvat velmi nenápadný řidič. Jeho kroky najisto směřovaly k pravému zadnímu kolu, ověřit si, zda se jeho dojem, že s pneumatikou je cosi v nepořádku, zakládá na pravdě. Když svému muzejnímu exponátu dostatečně prohmatal kolo, stanovil diagnózu slovem „píchlý“ a dobu léčení 45 minut, jal se vyklízet obsah  kufru, a po chvíli se objevily dva hevery. Samozřejmě se ihned našla spousta Ferdů mravenců, co ihned nabízeli pomocnou ruku, a z nichž ve finále zbyl pouze jeden týpek v oranžovym tričku, jemuž budiž chvála! Šoférova manželka byla za neustálého potahování z cigarety rovněž nápomocna – tady se opřela o pneumatiku, tamhle kontrolovala postup manžela přes rameno, donášela, odnášela, uklízela, vyndavala… Přičemž manžel ležíc pod autobusem předváděl takové polohy, a v takovém tempu, že kdyby na Hiphop kempu viděli, jakej breakdance válej týpci na parkovišti u Brna, propdali by depresím, alkoholu, a začali by houfně poslouchat Vlčnovjanku a učit se polku. Nicméně, dobrá věc se podařila, a kolo bylo vyměněno. Jediný problém, který zbývalo odstranit, byl fakt, že rezerva neobsahovala o mnoho víc vzduchu než kolo píchlé, čili jsme vyměnili prázdnou gumu za prázdnou. Mezitím se dostavila i policie, která s námi měla sraz asi před půl hodinou, a my nejeli, tak si nás jela najít sama.

Po další době, během které stačil řidič kolo údajně přefouknout a opět ho upustit, přišla zvenčí zpráva, že vnitřní z obou kol spadlo. Ale nevím, nakolik je to pravda, a už vůbec ne, jestli to náhodou nebylo v opačném pořadí. J Faktem zůstává, že ze 45 minut se stala cca hodina a čtvrt, a i poslední optimisté, co věřili v příjezd do 20.minuty utkání se začali modlit alespoň za druhý poločas.

Po této neplánované zastávce v boxech jsme chtěli co nejrychleji na stadion – tou dobou jsme již dávno měli informace, že prohráváme 1:0. Bohužel, přestože řidič nenašel na vozidle žádnou další závadu, po opravě volající záležitost, či předmět hrozící upadnutím, a mohli bychom tak teoreticky jet rychleji, zdržoval pro změnu řidič policejní Octavie. Týpek to nebyl ošklivá, ale auto bych mu rozhodně nepůjčila, a kolegové z dálničního oddělení v Bernarticích by se jeho jízdě leda hlasitě vysmáli. Po jízdě po dálnici a Brnem, kde si policista zřejmě neuvědomoval délku autobusu, občas nám předjel dopředu do mezery pro autobus malé, pak zjistil, že nás nemá za sebou, opět brzdil, a dokonce jsme se mu párkrát s autobusem málem podívali na obsah kufru (řidič autobusu rověž asi neměl ponětí o pojmu „bezpečná vzdálenost“, voni se hledali, až se našli), zhruba ve 36.minutě zastavujeme kdesi mezi garážemi pro vozy příslušníků nižších sociálních vrstev obývajících přilehlé domy králikárnového typu, a asi 5 policistů mi po cestě dolů vysvětlovalo, že mám jít dolů, načež jsem odvětila, že nejsem z Brna a stačí mi to tedy říct jednou. No, nepotěšila jsem je… J

Dole na nás čekala „vstupní prohlídka“. Byla jsem jakousi moravskou dívčinou vyzvána, ať otevřu taštičku. Než jsem jí stačila ukázat, co v ní mám, začala se mi tam automaticky hrabat jak kdyby byla na kapsářský brigádě na Hlaváku, prozkoumala prázdný pouzdro na brýle, objevila i papírky a nůžky. Poté se mě jala šacovat jak puberťák hledající peníze v matčině kabátě, přičemž se jí zdály velice podezřelé předměty v kapsách u kalhot, a chtěla vidět obsah, což se mě vzhledem k tomu, že nahmatala krabičku cigaret, zapalovač a žvýkačky, což by snad mohla poznat, opravdu dotklo, vzala jsem to jako buzeraci, a vysvětlila jsem jí to ústně s dosti nervním tónem, který nejspíš zabral, neboť jsem byla propuštěna. V tlačenici, která byla před vchodem si mě ovšem vyhlídla zase jiná dívčina, a že si mě prý zkontroluje, což jsem jí rozmluvila během 3 vteřin. Opravdu jsme chvátali na fotbal a neměli čas se nechat prohlížet od každýho securiťáka, co si chce šáhnout na fanouška z Prahy J,a prudil hůř než americkej imigrační úředník. Na stadion jsme se dostali až ve 43.minutě, takže jsme si dali poločas, a fungovat začali až v půlce druhé.

Bohužel, co nefungovalo vůbec, nebo mi to alespoň tak přišlo (má-li někdo jiný názor, připouštím, jelikož jsem viděla pouze druhý poločas, a ještě tak nějak na půl oka, a nemám možnost kontroly dle TV, a do toho blbě vidim… J), byl náš tým. Naši hoši jakoby navázali na formu ze zápasu s Libercem. Takže když jsem se konečně po tolika útrapách dostala Slavii na dohled, namísto borců přejíždějících Brno, jak bylo v plánu zatím alespoň po stránce herní, se tam pohybovalo 10 oranžových týpků zmateně a chvílemi tragikomicky působících, jako by naše chlapce nerežíroval Karel Jarolím, ale sám Emir Kusturica. Útočníci mi přišli jako vůbec neútočící, Julián (Pavel Fořt) si tam dokonce nacvičoval „Akci Došek – zakopnul jsem o vzduch, pískej faul!“ (jak já tohle simulování nesnášim!!!) – i když při jeho šikovnosti, jak ji známe, to simul zrovna nutně být nemusel. Přece jen, viděli jsme jeho talent přivodit si pád bez cizího zavinění již několikrát. Byl-li to simul, měl by se stydět vkleče v koutě a stokrát napsat švabachem „jakožto Slávista už nebudu nikdy simulovat“. Žlutá samozřejmě pak na místě, a pokud uznáme, že to simul byl, sebereme mu body v naší celoroční soutěži o nej hráče.  Na druhé straně nám ukázal navrátilec Wagner, jaká simulace teď „frčí“ v Rakousku. To, co z jeho strany vypadalo jako nepodařený skok do dálky, a za co dostal Julián napomenutí v podobě žluté karty, ohodnotil rozhodčí jako jasný faul na tuto ze zahraničí se vrátivší hvězdu, což odnesl tradičně Marek Suchý, který ač dost daleko od Wagnera, nakonec přece jen moc blízko, a který má na tohle opravdu smůlu – vzpomeňme na zápas s Plzní, kdy byl vyloučen za obdobný Fillův svévolný let. Ještěže Brno není nic moc extra v koncovce, a kde extra bylo, úřadoval Matuš, protože při chuti alespoň ve druhé půli rozhodně bylo – aby ne, když hrálo v jedenácti proti deseti. Aby v tom nesportovním chování náš kotel nenechal oba borce samotné, kde se vznítil tu se vznítil v kotli oheň, který drobet tepelně upravil tvar a konzistenci okolních sedaček. Samozřejmě chyba vznikla dozajista buď nedostatečným požárním výcvikem sešívaných ultras a neznalostí fyzikálních vlastností plastů, nebo nějakou závadou na elektroinstalaci stadionu, což by se mělo dát k soudu, protože to mohlo někomu ublížit. ;-))) Neboť schválně pálit sedačky… To teda my určitě ne… J

Suma sumárum, jediný světlý okamžik, co mě pobavil, byl opakovaný pokus domácích o mexickou vlnu, ze které se povedl vždy jen silvestrovský odpočet, a pak nastal totální chaos, kdy si každá tribuna evidentně dělala, co chtěla, hlavní produkovala zprostřed tribuny dvě vlny – každým směrem jednu, v kotli se zase „vlnili“ všichni naráz. No zajímavé to bylo rozhodně, komické též. Dalším zábavným okamžikem bylo brněnské skandování „Hoši, bojovat“ ve chvílích, kdy Brno Slavii delší dobu přehrávalo, vedlo 1:0, a mělo asi tak 7 minut před koncem míč na svých kopačkách – taky úlet. Nutno zmínit ve výčtu milých věcí i závěrečné brněnské pyro, které se ze začátku tvářilo přímo uboze, avšak rozkvetlo v něco vskutku apetitlich. Musím Brňáky pochválit, ačkoli jsme ty plameny ze sedaček měli určitě aspoň na chvíli větší (nedopatřením a nesprávnou manipulací s ohněmJ).

Poté utkání vzalo rychlý spád, sudí pískl konec, domácí propukli v jásot jako kdyby vyhráli ligu (což je pochopitelné – porazit Slavii… to je událost), naši opustili hřiště aniž by se obtěžovali jít fanouškům hodit díky za support, bylo jim zatěžko dokonce zvednout ruku na půlce, což řada fanoušků dle ohlasů ze zpáteční cesty nesla velice těžce, někteří byli rozmrzelí, jiní zklamáni, další rozzlobeni… Ovšem zase, co bychom vlastně chtěli, když jsme fandili asi obdobně, jako naše zlatíčka  hrála – z jejich i z naší strany jasně odflinknutý…

Nicméně, stane se, že to neklapne, a dokud to není dlouhodobý, nic se vlastně neděje. Bejt dvakrát po sobě za naivní fotbalové komiky není ještě žádná série, či drama.

Ale potřetí už néééééé…! J

P.S. A ke všemu má Sivok zdravý hnáty… Mě vomejou J