Zenit Čáslav - Slavia Praha 4:3

Report z utkání - autor Katrin SKS

Pohár ven!

(aneb „Ostudy kopec ve Smoukově Lhotě“)

Nejet na utkání Poháru ČMFS (přezdívaného posměšně „Kyblík Vlasty Košťála“) do od Ledče (ano, to je tam na východě, jak rostou Kalivodové J) 30km vzdálené Čáslavi, která obdržela „dočasný operativně-akční název“ Smoukova Lhota, podle místního domorodce, velmi populárního v sešívané obci (nutno podotknouti s velmi vyvinutým sešívaným „pohledem na věc“), by byl nejen hřích, z čehož bych si jakožto náboženský neřád, jehož vírou je aplikovaný ortodoxní ateismus, ještě houby dělala, ale dokonce i poukazání na chátrající sešívanou morálku, což si v žádném případě nemohu dovolit. Prostě a jednoduše – nejet za humna do Smoukovy Lhoty, shlédnout, kterak hrdá sešívaná omladina školí ve hře footballové smoukolhotecké amatérské nadšence, by byla vosdtuda, a já bych byla totálně mrtvá Homolková. No, a nakonec se mi tam hlavně taky chtělo, že jo… Podivat se na ty mladý prototypy atletů taky zblízka, že jo… A tak. ;-)

Předpoklad první byl legalizovat šestihodinovou pracovní dobu namísto osmihodinové (jak na potvoru pozdní příchod s předepsaným odchodem v čas výkopu - nepřijatelné), případně v nestřeženém okamžiku dezertovat z kanceláře, a připravit se na čtvrteční divadlo „Ale vy jste to řikal tak, že jsem pochopila, že jo, šéfe.“ J Ovšem veleben buď můj šéf, kterýžto, jako obvykle, nedělal, až na tradiční vážně, ale opravdu vážně, zamyšlený obličej (taková populární středisková hra na polední chvilku napětí), žádné problémy a nekladl žádné překážky mým plánům. Čili v 16:00 jsem byla připravena v Ledči k odjezdu.

Vzhledem k tomu, že má Cécile-Therése stále pilně nacvičuje scénář na hlavní roli v divadelní tragikomedii „Malé nepojízdné cosi, krčící se v koutě“, a Xantii jsem ráno v garáži rovněž nenalezla (což poukazovalo na fakt, že do odpoledne se tam asi jen tak ani nevyskytne), byla má sešívaná pověst v ohrožení. Popravdě, disponujeme sice ještě takzvaným „vozem do lesa na houby“ značky Škoda 120, stáří, že jí můžu vykat, šílené modré barvy, se 4 kukuč, ale užití tohoto dopravního prostředku by mi ohrozilo pověst sice ne přímo slávistickou, zato v místě bydliště a mnohem silněji… J Nezbývalo tedy, než nalézti dobrovolníka, jež se nechá se svým vozem zmermomocnit. Dobrovolník se nalezl celkem snadno – soused Ludvík, televizní sešívka (ale pracuje se na něm J), nedávno opustivší střední školu, zhodnotil můj návrh na středeční odpolední výlet pozitivně, a rovněž nenamítal ani slova, abychom pro cestu na smoukolhoteckou periferii, kde se utkání odehrávalo, využili jeho vůz vyrobený v dobách a politických podmínkách, po kterých se ještě dnes evidentně spoustě lidí se středně vážným poškozením mozku stýská, značky Lada. Co to bylo za model netušim, přes tisíc počítat neumim J, ale klasika Žigul, co nedávno vyfotil webmaster oficiálních stránek Slavie v Baku jako jistý druh kuriozity (měl by někdy zajít na Žižkov J). Osedlali jsme tedy tuto pojízdnou „kuriozitu,“ a vyrazili směr Smoukova Lhota a jasný postup.

Cesta lesem do Smoukolhoty probíhala klidně, a tedy jsme zhruba v 16:40 hledali místo k dočasnému odložení dopravního prostředku v dosahu „stadionu“. Jelikož Smoukova Lhota disponuje pouze omezeným počtem parkovacích míst, a 1400 diváků (údaj domácích) činí druholigovému klubu evidentně obrovský problém (okolí „stadionu“ splňuje kapacitní normy na parkplac zřejmě pouze na 1.A-třídu, a to by ještě nesmělo přijet béčko Kutný Hory na derby… ), uspořádáme menší vyhlídkovou jízdu „tam, vpravo, vpravo, zpátečka, a zas na začátek“, a odkládáme se v zákazu vjezdu naproti smoukolhoteckému sportovnímu areálu. Zcela vědomě, neboť máme SPZ, se kterou si to můžeme v danou chvíli dovolit (rozuměj: není na ní áčko J).

Fotbal ve Lhotě je plný pozoruhodných věcí… Nejdříve jsme vyrazili ke stadionu, na kterém nás přivítaly prázdné sedačky a mříže. Rozum velel, držet se hlavního proudu, který směřoval zhruba směrem, odkud byly slyšet zvuky napovídající, že „kdesi blízko bude asi fotbal.“ Nutno však podotknouti, že utajenější hřiště (toto snad nemůžeme nazývat stadionem ani my se svojí přírodní botanickou zahradou v Edenu) jsem ještě neviděla. V Brně, kde musíte jet jakoby zaparkovat do garáže na sídlišti, a zničehonic před váma stojí brána do maskovanýho stadionu, je to úlet. Ovšem Smoukova Lhota se hřištěm ukrytým ještě lépe než skrytá pointa Sivokových mediálních rozjímání, se hřištěm, které, aby oklamalo nepřítele, schovává se doslova a do písmene v lese za zatáčkou jak partizan (já vim, že je to s tvrdym, ale holt fotbalová deformace…J), tváří se při pohledu z 200 metrů, jako neudržovaná součást tenisových kurtů, a dokonce se maskuje z hlediska strategického podezřele velmi vyspěle dalším stadionem v první linii jako volavkou na fotbaluchtivé diváky, jichž se z nějakého důvodu tak obává… Je to natolik dokonale utajený „výcvikový prostor“, že ať mi nikdo netvrdí, že v tom nemaj prsty vojenští odborníci z tý Luftwafe, co tam maj na poli za obcí v Chotusicích. Nicméně smůla, našli jsme to i za rohem!

Vstupenky prodávají dva „dědulové“, bezpečnostní opatření veškerá žádná… Žádná kontrola tašek, šacování, ani otázka, zdali něco nenesu. Kdybych se rozhodla na utkání propašovat na pyroshow bedýnku obranných granátů, dozajista mi s ní ještě pomůžou. Všemu přihlíží dva opravdu „respekt budící“ exempláře policisty městského. Okamžitě míříme s Ludvou za bližší branku, kde rozbilo svůj tábor vesměs osazenstvo jižní tribuny, a tedy nejde rozhodně o žádný tichý koutek. Fandí se, skanduje, ale především se vymyšlí ptákovinky, hovadinky a volovinky. Panuje všeobecně dobrá nálada. Vůbec mě nepřekvapilo, že byla přítomna i pyrotechnika, protože, jak již bylo řečeno, dynamit byste pronesli v ruce a ještě by vám ho při placení podrželi. Od začátku utkání naším směrem jakási odvážná Lhotecká skupinka „drsných kluků“, pokřikuje hanlivé nadávky, často je naše Slávinka přirovnána k ženskému přirození v jeho nejhrubších synonymech. Toto samozřejmě vzbuzuje velkou nelibost na naší straně, a skupina Smoukolhoteckých hýkavců je opakovaně hlasitě varována, aby byla příště opatrnější ve volbě slovníčku při vyjadřování se o našem klubu. Marně. Domorodí odvážlivci dále blaženi naprosto falešným pocitem neohroženosti (sektory s fanoušky nebyly odděleny, absence policie na začátku utkání i pořadatelské služby, naše čím dál tím rozzlobenější tvrdé jádro 30 metrů od nich) pokračovali v hrubém urážení Slavie. Vyhlášení sešívaní streetfighteři zatím drží obdivuhodně nervy na uzdě.

Dochází k pokusu o choreo. Je zapáleno tajemné „cosi“, co mnozí označují za dýmovnici, avšak dle výsledků mého pozorování (jsem neskutečně zvědavej člověk a hrozně ráda vočumuju J), tajemný předmět doutnal pouze chvíli na začátku, a posléze začal v pravidelných intervalech „prskat“ ven normální ohňostroj. Já teda nevim, ale na prvnim stupni základky za komoušů, když nám soudruzi vojáci ukazovali dýmovnice, tak ani jedna se nechovala takto, aby imitovala pravidelnými záblesky stroboskop. Můj osobní, čistě amatérský, dojem je, že předmět se stal dýmovnicí až po zásahu horlivého pořadatele s kyblíčkem vody, který pyrotechniku polil, čímž jí sice hrdinně zabránil normálně vyprskat, což by byla záležitost 3 minut, ale také z něho udělal „doma na koleně“ amatérskou dýmovnici, která čmoudí (vzhledem k již započaté reakci, kterou skutečně nelze zastavit vodou), několikrát déle, než ty, co má náš kotel běžně k dispozici (mimochodem, zajímavá myšlenka… J ). Normálně by se měl přihlásit do Loskutáka, koumes. Já teda nejsem odborník na pyrotechniku, popisuju jen, co jsem viděla a dělím se o svůj pohled na věc. Nemusí to tak bejt… Je-li mezi čtenáři pyrotechnik, nechť mi laskavě osvětlí „vo co tady, sakra gou…“.  Nicméně stalo se, média přinesla zprávu o zlobivých Slávistech s dýmovnicí, jsme zvěř. Budiž. Za tu legraci spojenou s pozorováním pořadatelů snažících se „teď už dýmovnici“ uhasit (opět samozřejmě vodou, Smoukova lhota zřejmě nedisponuje pískem J), to stálo. Sice si mohli ušetřit některé kousky jako vracení „dýmovnice“ odevzdané fanoušky ke zlikvidování pořadatelům na antuku zpět do sektoru mezi diváky. Očekávali jsme spíše ten kýbl s pískem a zadušení předmětu. Nestalo se, a tak štiplavý nedýchatelný kouř otravoval okolí nadále. Většina kotle se smířila s tím, že choreo zničili „opravdu profesionální“ pořadatelé, a přijala s povděkem fakt, že namísto prskavek máme dýmovnici, co čmoudí neskutečně dlouho. Propukl všeobecný výsměch pořadatelské službě, jejíž jeden člen se snažil již pomalu dohasínající „dýmovnici“  ušlapat, čímž v ní probudil druhou mízu a rázem se ztratil – opět za výbuchů smíchu výborně se bavících diváků – v modré mlze. Mezitím se dostavil i oddíl městských strážníků, zjevně nesvých z toho, že fanouškům se nedá nasadit botička – aspoň tak vypovídal jejich zmatený pohled. Naše upřímná škodolibá radost z hasičských pokusů hochů v růžovém, vyprovokovala jakéhosi postaršího člověka s deštníkem (vedoucí pořadatelů? Kdo ví…) k nervovému záchvatu natolik silnému, že v amoku začal trhat vlajky sešívaných fanoušků. Toto jednání bylo samozřejmě velmi neuvážené, a jediné štěstí bylo, že onen smyslů zbavený jedinec stál v dostatečné vzdálenosti od plotu. Městští strážníci evidentně nezvládali přidělenou roli, tedy brzy volali starší brášky ze státní.

Skupinka místních odvážlivců, která po celou dobu vytrvale pokračovala v přirovnávání Slavie k exkrementům a necudným částem ženského těla, vidinou „policejní ochrany“ přítomné u našeho sektoru, zesílila odvážně své provokace (když někdo cíleně provokuje hesly a posunky evidentně přímo skupinku nejradikálnějších fanoušků, není to nic jiného, než adrenalinový sport, a při těch se holt člověk občas zraní) směrem k nám. Jako pověstný malý pes za velkým plotem, co hodně štěká. Bohužel, ve chvíli, kdy začali hromadně štěkat „Jude Slavie“, pohár trpělivosti našich rváčů přetekl a vydali se, velmi pomalu následováni městskými šefiry, sjednat pořádek. Chvíli tam byla mela, po chvíli se vrátili naši „mudžahídi“ a promačkávali si klouby (jasná známka ručního útoku). Největší drzoun skončil s rozseknutou hlavou, údajně od kamenu či cihly. Zde bych ráda, aby mi napsal očitý svědek, jak to bylo, neboť o kameni jsem nic nevěděla, domnívala jsem se, že pořádek byl nastolen ručně, schválila jsem to, a rázem byla obviněna, že jsem fanoušek kamenování nevinných, či co. Navíc je mi tak trochu záhadou, kde se na tý trávě zadupaný do bláta vzala cihla, když jsem o ní po cestě ani nezakopla… J  Fakt mi dejte echo na mejl.

Každopádně skupinka byla od té doby zticha, a s příchodem státní policie se uklidnily i menší nepokoje v sektoru, protože na rozdíl od městských, přišlo profesionální jednání. Shodou okolností jsem byla přítomna „hlášení“ šerifa policistovi… (Já nechtěla poslouchat, fakt ne… J) Šerif nic nevěděl, policista (fešák, jen tak mimochodem) byl zmaten. Každopádně se postarali o jednoho provokatéra, co neustále chodil kolem našeho sektoru a urážel diváky - dle informací městského to měl být policajt v civilu. A dokonce se velmi podivil nerozumnému jednání vlajkového trhače s deštníkem… Akorát ty dva nevycválaný vořechy mohli nechat doma. Ani rozmazlený  štěně toho nenašňafe víc, než dvě elitní Smoukolhotecký psiska. Psi štěkali na všechno – na mě, na Ludvíka, na pána s berlí, co šel čůrat ke plotu, prostě na celý kolo…

Jelikož po stránce herní působíme první poločas poněkud zmateným dojmem, svítí (vlastně nesvítí, nemá kde – ale obrazně) na tabuli zcela pochopitelně záporné hodnoty. Jisti tím, že prostě tyhle napodobeniny SeTuZy přejedem ve druhý půlce, vydáváme se s Ludvíkem směr občerstvení. Po dosažení cíle se vydáváme pro změnu zpět směr sektor, protože na tohle opravdu nemáme nervy. Fronta dlouhá, Smoukolhoťáci drzý jak security v Brně či holubi v Central parku, příjemný obdobně… A do toho po pár přeháňkách začíná vydatněji pršet.

Do druhé půle nastoupíme s mankem jednoho gólu a s posilami Lukášem Jarolímem a Standou Vlčkem. Dostavuje se očekávané oživení hry. Mezitím, co meleme fotbalové trpaslíky ze Smoukovy Lhoty, dávají nám nějakým mě doposud neznámým způsobem dva góly, čili už je to 3:0, davy šílí, zpívají se pokřiky Baníku, Sparty, Slavie a dalších  poupravené místním podnapilým tribunním bardem (kotelmajstr?) do Zenitovské podoby. Ba co víc – fanoušci Zenitu dokonce volají „Leška ven“ a co je největší úlet, odvolávají za nás slovy „Jarolím ven“ i našeho kouče J. Naštěstí je ihned z protiútoku nekompromisní Fořtovic Julek, a rázem je to zas jen o dva góly (no, jen… S takovejma nazdárkama…). Ani se nestačím dosyta vyradovat, a nějaký statný sedlák mi opět kysele protahuje úsměv gólem na 4:1. Začínám větřit problémy a přestávám šidit fandění, kterýmu jsem jako fakt během zápasu moc nedala. Konečně má zápas ten pořádnej náboj – dostáváme se do tlaku, jsme lepší, začínáme hrát jako Slavia… Vydatný déšť mi způsobuje problémy s viditelností jelikož mi neustále prší na brejle (vono je to celkem fuk, protože jsem stejně půlku naší sestavy nepoznala – potřebuju novej kalendář…), a co chvíli zakouším, jak zhruba asi vidí taková moucha, namísto kýženého čistého 3D. Dvakrát se dočkáme gólu, (dokonce to i vidim – byly do bližší brány hned u nás J) a je to úžasných 4:3. Opět ty druholigový bažanty přehráváme, kluci se opravdu snaží vstřelit ten vyrovnávající gól. Jenže nám nepomůže ani zcela spravedlivě nastavených, jinak docela úletových (čili celkově do Smoukovy Lhoty perfektně zapadajících J) 6 minut.

Pořadatelé opět potvrdí, v utkání již poněkolikáté, svou nezpochybnitelnou profesionalitu, když sledujíce fotbal, a ne to, co sledovat mají, nechávají jednoho z našinců vyklusávat po hrací ploše. Asi si kucí mysleli, že bejt pořadatel znamená dostat zadara klobásu a fleky hned u hřiště… J

Po závěrečnym hvizdu se vydáváme s davem směr „pryč vodsuď“ – trmácení nekonečný… Nejdřív zdržuju já s děkovačkou, pak zdržujou ty davy migrantů. Jak fronta na vízum před americkym konzulátem ve Varšavě v devadesátym druhym. V okolí parkoviště vzniká dopravní kalamitka, navíc nevim, kde Ludvík koupil stěrače, ale měl by asi zauvažovat o změně dealera náhradních dílů, protože místo předního okna jsme měli cosi, co by se nejlépe dalo průzorností přirovnat k láku vod vokurek ve špinavý sklenici. Naštěstí jsme nikoho nepřejeli, ačkoli namále měl 1 cyklista, 4 fanoušci a vulgární slovíčka užil 1 řidič… J

Druhej den příjdu do práce, na vrátnici slyšim od drzýho drzouna vrátnýho rudýho letenskýho: „Čáslav, Čáslav, hihihi…“ Příjdu do kanclu, tam se bavěj o bolavejch a chromejch  nohách, ke kterejm se prej dostali tak, že probírali Slavii s Čáslaví… (to je vyloženě provokace! J) Skladník pusu plnou Čáslavi… A když konečně příjde nějakej Slávista, tak se mě zeptá, jestli jsem byla v Čáslavi, co to tam proboha hoši vyváděli, a jak hrál Necid. Copak já při tom všem ještě vim, kterej z těch mladejch byl Necid, když jsem nestihla sestavu a nemám plakát, jediný, co mám, jsou zapršený okuláre? J Plus spousta gratulací od pologramotných blbečků, jejichž lemra křivonohý napůl retardovaný rozsekali Dvůr Králové 5:2… Plus drzý poznámky v hospodě o víkendu (odměňovaný chuligánskejma samolepkama SKS na záda – jak tam pěkně pochodovali volepený, některý až domu… J). No prostě, peklo…

Suma sumárum, když to shrnu: Očekávali jsme hladké vítězství Slavie, během dne nás počasí namlsalo, čili jsme ho očekávali nějak tak bez deště, a že tedy udělám nějaký fotečky do soukromýho alba; jeli jsme se podívat na ofenzivní koncert a obětování neviňátek s nulou. Namísto toho vostuda jak cip, že ani když vás přistihnou při dloubání se v nose při poradě, nečervenáte se tolik; doháněli jsme 4:1, což nám dávala naposledy vynikající Boleslav, promokli jsme úplně na kost, kosa neskutečná, a náš výkon byl tak do divadla ABC. Jako tragikomedie by to mělo úspěch. Juliána by hrál třeba Filip Blažek a trenéra Květa Fialová…

A ještě se mnou stropil hned na začátku kanadskej žertík můj foťák stylem „Vyměnit baterie“… Přitom měl mít čerstvě nabitý,.takže proto nemám ani jednu fotku, a proto si nemůžete prohlížením pár z nich odpočinout při čtení týhle neskutečný belétrie.

Takže vlastně celkem bezva strávený odpoledne… J

Ale jestli to byl pokus, aby na Tottenham nebylo tak hlučno, a byl klid na hru, tak škodolibě oznamuji, že se to chlapcům nepovedlo, a i přes důrazné varování prostě jedu, a fertig! No ne?

katrin@jirkku.com