Tottenham Hotspur - Slavia Praha

 

Jedeme nadělat z Kohoutů brojlery!

(aneb Katrin si jede pro šálu)

 

 

Jelikož pokus o navštívení domácího zápasu prvního kola poháru UEFA dopadl tak, jak dopadl, a jelikož cesta do Anglie na fotbal rovná se ve své duchovní podstatě cestě do Kanady na hokej, do Francie na Petanque nebo do Amsterdamu na jointa, padlo rozhodnutí, že na odvetu do Londýna se rozhodně jede! Nechtěla jsem mít vedle sebe volno, tak jsem zlanařila na tenhle výjezd plný zážitků osvědčenou osobu – říkejme jí pan Em – která se již účastnila loňského výjezdu do Hamburgu (kde mi poněkud cestou tam pila krev J).

 

Odjezd z Ledče probíhal, diplomaticky řečeno, poněkud hekticky. Než jsme se sbalili (Em), vyřídili připojištění (já), vyzvedli si osobní doklady (Em), vyměnili Koruny za něco tvrdšího (já, Em cestoval po finanční stránce opravdu „nalehko“…J) a vyzvedli v Průhonicích lístky pro dvě kámošky, co bůhví proč makaj v Anglii na dozajista „lukrativních místech“, stačili jsme tak akorát se zastávkou ve fanshopu (má sešívaná sestra Péťa odmítá bez šály fandit) a trafice (Péťa tam má drahej tabák, tak si objednala „zavážku“) přijet do Dejvic, odložit Cécile-Therése u chodníku a „nalodit“ se do fanbusu SKS. Mou spokojenost podtrhl fakt, že vedoucím výpravy byl Dobi – dostali jsme jednak potřebné informace jak slovem, tak tiskem, a zájezd nepostrádal organizaci, ale hlavně bylo jasný, že bude spousta zajímavejch historek, která obyčejně spoustu lidí nudí – ne tak však mne! Řidič se ze mě snaží loudit lvíčka Goleo v sešívaném dresu, který je dočasně umístěn za okno. Vyjíždíme směr Rozvadov a v poklidu překonáváme státní hranici s Německem.

 

První zastávka na německé benzince byla ve znamení mírného nedorozumění, když jsem zjistila, že jeden z kamionů má otevřený návěs a uvnitř neveze žádné zboží. Logicky jsem vydedukovala, že byl vykraden. Rozhodla jsem se jednat a jala se budit polského řidiče, který mi na mou informaci o stavu věci podanou lámanou Polštinou pouze s úsměvem opáčil, že to je všechno oukej… Cesta Německem probíhá bez problému – sleduje se pofidérní film zámořské produkce s ještě pofidérnějším dějem, někdo podřimuje, někdo rozmlouvá, my s Dobim normálně drbem J Při druhé zastávce na benzince na německém území si pouze Em kupuje lahev vodky, kterou statečně cestou do Anglie likviduje, prokládáno pivy.

 

Belgii jsme přelítli s jednou zastávkou – šílený splachování u záchodů imitující otevřenou skříň rozvodu elektřiny, sortiment veškerej žádnej a lidi nafoukaný… Naslouchám Dobiho zážitkům a historkám, sem tam hodí Dobi nějakou pikantní zákulisní informaci z klubu (neřeknu nikomu nic, to není nic na rozkecávání J) Ani jsme se nenadáli, a byli jsme v Calais. Po projití labyrintu a kontrole dokladů jsme po menší zdržovačce ze strany „pohraničníků“ konečně zaparkovali, a byla nám dána hodina a půl volného času. Samozřejmě jsme ho s ostatními dívkami využily ke „zušlechtění a revitalizaci“ – hřebeny, make-upy, řasenky… Klasika. Na trajekt jsme se nalodily čisté a upravené.

 

Na lodi jsme logicky vyhledali palubu, a dali průchod své kuřácké závislosti, pan Em  spáchal nejapný žertík s kohoutem, přičemž nás vytrysknuvším proudem vody oba zmáchal od hlavy až k patě, poté Em obtěžoval turisty, zejména mladé turistky všech národností. Když jsme usoudili, že je čas na zevrubnou prohlídku plavidla, narazili jsme uvnitř na obchod s alkoholem. Pan Em, zjevně lačný po otravě etanolem, začal prosit o další lahev vodky. Když mu byla zamítnuta, klekl si na kolena a dělal ostudu před Německými turisty, čili mu byla v zájmu dalšího nezesměšňování ČR zakoupena (dovezl ji domu celouJ).

 

Na anglické území jsme byli vpuštěni bez problémů. Em spal až do Londýna. Ujišťuji se v tom, že jezdit vlevo by mi skutečně nevyhovovalo, a že Angličané jezdí jak ňoumové. Po projetí centrem Londýna, který vypadal, jakoby se tam čas zastavil někdy v roce, který si ani neodvažuji tipovat, se dostáváme ke stadionu Spurs, kde s úžasem zjišťujeme, že není kde zaparkovat autobus. Vydávám se tedy s druhým stevardem k hlavní bráně stadionu (který vypadá zvenčí jak kancelářská hranatá budova z dob normalizace) zmapovat situaci a získat informace o parkovišti. Bylo nám řečeno, že za půl hodiny, až skončí mítink, kdosi přijde a ošéfuje si nás. Jediný, kdo šel kolem, byl lehce přidrzlý sympaťák Lubomír Puček, kterému přišla zábavná jmenovka na mém dresu. Jak já byla ráda, že Puček žije! Už jsem myslela, že umřel… J Obcházíme se stevardem celý areál stadionu, a nalézáme parkoviště domácích – pro hosty nic, máme stát na silnici. Při návratu jsme zjistili, že autobus už je obsluhován místní policií, která ochotně radí, a také, že na panu Em se začíná silně projevovat zkonzumovaná vodka, a že začíná na silnici předvádět cosi jako Moonwalking Michaela Jacksona, přičemž se ohrožuje projíždějícími vozy. Bylo nám sděleno, že opilé osoby na stadion nevpustí, plán byl jasný – Em musí vystřízlivět!

 

Poté, co nás policie donavigovala na metro, zakupuji v domnění, že pojedeme i k Temži a na památky dvě denní jízdenky a vtíráme se s panem Em ke skupince, která si jede prohlédnout Emirates Stadium Arsenalu. Skupinka se nám díky panu Em a jeho pokusu o navazování známostí bez byť jen základní znalosti Angličtiny ztrácí u východu z metra. Nicméně i tak je Em „venčen“ kolem Highbury k Emirates. Po cestě se přátelí s dělníky. Protestuje, je neslušný, nadává… Nalézáme jakousi hlavní třídu, po které, hledajíc obchod se sportem, kde bych si mohla zakoupit šipky, jdeme asi tak 1,5km do jejího rozdvojení, kde se obracíme a po druhém chodníku jdeme zpět. Po cestě se Em přátelí s bezdomovci a navazuje kontakty s lidmi v zahrádkách před hospodami. Tam byl velice sympatický mladík, který si za boha nemohl vzpomenout na !ten druhej pražskej klub“ vedle Slavie… To si šplhnul! J Po cestě liji do pana Em statečně ledový čaj – opět protestuje, volá po odpočinku a je neslušný. Neslušný byl ještě asi dalších 6km, co měřila ta autostrada, chvílemi používal opravdu hrubá a vulgární slovíčka. Po malé přestávce v parku (chodili jsme cca 5 hodin v kuse), Em ožívá, probírá se z komatu, a s údivem z mých informací zjišťuje, že viděl nějaký stadion Arsenalu…J Úkol splněn, Em žije, jedeme zpět, kde máme sraz s kámoškama.

 

Kámošky mají samozřejmě zpoždění, během kterého ujdeme za značného kňourání a protestování pana Em dalších 1,5km od stanice metra Seven sisters ke stadionu, kde se nakonec po hodině setkáváme se zbytkem naší grupy. Během té doby se přátelíme s Angličany. Když děvčata dorazila, vydáváme se na obhlídku fanshopu, kde nakupuji pár hloupostí a zbytečností. Začalo pršet, tedy se jdu obratem znovu do fanshopu podívat na nějakou čepici, ale odcházím s dalšími zbytečnostmi. Jde se na pivko! Udržujeme vřelé mezinárodní vztahy a opět se přátelíme s domorodci.

 

Po pivku fofrem běžíme na stadion. Vidíme výbornou hru obou celků, skvělý support domácích, a chladné sešívané publikum, kde fandí opravdu jen pár hlav… My, co fandíme, ale fandíme zdatně – důkazem budiž, že jsem totálně přišla o hlas. Sympatickému securiťákovi věnujeme naše ultras vlepky. Po skončeném zápase si navzájem donekonečna tleskáme s fanoušky Tottenhamu – div bysme se láskou nesežrali… J

 

Oznamuji Dobimu, že si jdu vyměnit šálu s Angličanem, ale zřejmě mi dost dobře nerozuměl. Beru to jako povolení k odchodu. Dohodnutej týpek před zápasem ale na svým místě nebyl, chvíli jsem tedy sháněla jinýho týpka se šálou (Angličani vůbec nenosí šály). Našla jsem ho ve fanshopu, kam jsem se naštvaně odebrala si šálu koupit. S vyměněnou šálou se vracím k autobusu a potkávám stevarda, který mě šel hledat. Prej mám průšvih, páč zdržuju autobus. U autobusu stojí opravdu, ale opravdu velmi rozzlobený Dobi, je mi vysvětleno, že jestli nestihneme trajekt, je to má vina, vulgárními slovy (o kterých jsem netušila, že je Dobi vůbec používá – ale ano J) byla uražena má šála, a řidič vyhrožoval, že jí hodí z trajektu do moře. Byl mi vydán zákaz mluvení. Do Doveru přijíždíme včas, odbavují nás Francouzi, Dobi s nimi komunikuje v mateřštině. Problém je s Angličany, kteří si náš autobus vzali stranou, a namátkou vybrali fanoušky k prohlídkám. Asi se obávali, že jim krademe nějakýho teroristu nebo uprchlíka, a vezeme si ho do Evropy. Po spoustě vofuků jsme propuštěni, a stíháme se nalodit. Belgii a kus Německa prospíme.

 

Německo na cestě zpět je opravdu únavné a dlouhé… I přes přestávky. Navíc se dostáváme do zácpy – no vopruz! Posledních 50km před hranicema už fakt čekám na český značky. Předjíždíme jakýsi Wermacht směřující k našim hranicím. Na Rozvadově si můžu vybrat – cigaretu nebo WC… Volím rakovinu plic, což se později ukazuje jako velmi nerozumné, neboť až do Prahy de facto nezastavujeme J

 

Po příjezdu do Prahy se vystěhováváme z autobusu. Řidiči, který prý údajně normálně vozí naše áčko, byl v případě, že se mi bude líbit hra SKS, před odjezdem slíben zmiňovaný lvíček Goleo. Hra se mi fakt líbila, tedy jsem splnila slib, a lvíček už se houpá v autobuse „áčka“…  Přestože mi chtěl hodit šálu do móře…! J Loučíme se a stěhujeme se do mého vozu, který kupodivu nikdo neukradl.

 

Po příjezdu domů v sobotu zjišťuji, že nemůžu mluvit – hlasivky KO. Do toho jsem nějaká nastydlá – prostě do úterka jsem byla těžkej marod, díky čemuž jsem prošvihla i derby. A navíc jsem asi v autobuse nechala pucovátko na mý sluneční brejle Paris Saint Germain, což mě fakt štve. Ale u řidiče mám za toho lva plus, takže jestli to našel, určo se to ke mně zase dostane. ;-))

 

Ale nestěžuju si – vejlet stál za to!

Přihodilo se toho strašně moc – na stohy papíru, ale rozkaz zněl:“stručně!“ J

 

Ale fakt na houby bylo, že jsme vůbec nefandili…

 

 

 

 

 

katrin@jirkku.com

 

 

 

HOME

 

Další fotky ze Slavie

ZDE