|
SSám v Ostravě, 7.1.2005v Ostravě
Tak jsem ve zdraví přežil další výjezd do pro mě dosud neprobádaných končin. V Ostravě jsem nikdy nebyl, ani jako turista, takže jsem měl o důvod navíc tam vyrazit. Rozhodl jsem se pro cestu vlakem, což jsem avizoval i na fóru, ale nikdo další se ke mně nepřidal. Mně to ale energii nevzalo, spíš naopak. Do batohu jsem si nakonec přibalil i dres a šálu, udělal velkou vlakovou svačinu a mohlo se jet. Ohledně toho dresu jsem to ještě konzultoval přes ICQ se šéfem jejich fanklubu Adamem, jehož rada zněla: "Nandej si ho, ale až v hale a nic se ti nestane." Vítkovičáci jsou na rozdíl od Baníkovců mírumilovní, což se nakonec ukázalo jako pravdivý, i když … Nebudu předbíhat. Cesta vlakem byla v pohodě, pro navození hokejové atmosféry jsem si četl knihu Vladimír Růžička - Hokejová legenda a už se těšil na zápas. Zvládnul jsem i přestup v Přerově, kde mi hodní lidé ukázali do kterého vláčku si mám sednout (nebo spíš stoupnout, byl narvanej). Vlakem s přestupem jsem nejel snad 10 let, tak jsem byl trochu nervózní, zvlášť, když můj kamarád nedávno přijel místo do Vsetína do Bohumína :-) Z Přerova to pak byla už jen necelá hodinka. Ani žádný velký zpoždění se nenabralo, takže podle plánu jsem byl ve tři hodiny v Ostravě. Do zápasu zbývaly dvě hoďky, tak jsem chtěl ještě omrknout nějaké ty krásy města. Kolemjdoucí mi řekli, že památky jsou v Praze a že tady se hlavně maká, tak jsem jel tramvají na jinou pamětihodnost jménem Stodolní, kde jsem si omrkl místní kluby a knajpy, v tu denní hodiny ještě prázdné. Večer to tam musí být ale pořádný humbuk, do plánu jsem tedy hned poznamenal, že ty tři hodiny po zápase do odjezdu vlaku strávím tam. Opět jsem skočil na tramvaj č. 2 a hurá k ČEZ Areně. Cesta z nádraží přes Stodolní trvá zhruba půl hodiny, takže jsem přece něco z Ostravy/Vítkovic viděl a je fakt, že jsem valil oči, takovou fabriku jako jsou ty železárny jsem snad ještě neviděl a to jsem to určitě neviděl celý, pořádnej kolos, některý jeho části byly ovšem trochu už za zenitem. Dorazil jsem k hale a zbejvala jedna celá hodina do začátku, tak jsem si koupil lupen (sektor C1 za bránu za 60 Kč) a vyrazil na exkurzi Arénou. Musím řict, že se mi dost líbila a byl jsem zvědavej, kolik přijde lidí a stále doufal, že se někde objeví další červenobílá duše. Nutno podotknout, že jsem doufal marně, ano, byl jsem tam sám… Menší naděje mi svitla, když jsem viděl, skupinku asi 8 slovenských fanoušků v SK dresech, nicméně nepřijeli ani Žiggiho ani na Joža, ale tvrdili, že jsou neutrálové, takže z toho taky nic nebylo. Hala se začala pomalu plnit a já se zbavil své anonymity a vytáhl do boje s dresem a šálou a zároveň okusil místní nápoj Ostravar (0,5 l za lidových 20 Kč). Takže jsem tam kroužil po chodbě jak červenobílej mimozemšťan z hlavního města a odrážel upřené pohledy místních. Nesetkal jsem se naštěstí z žádným atakem, maximálně jen věty typu "jéé Slávista" nebo "Slavie fuj" od jednoho malýho caparta (teď trochu odbočím, když jsem psal slovo caparta, tak mi omylem vypadla slabika pa a vyšlo mi carta :-), takovej blbej preklep, no sorry). Když jsem se usadil v našem sektoru a vtipně se polil pivem, přišel na družební návštěvu fanklubák Adam. Probrali jsem jejich nepříjemnou situaci s baníkovcema a chvíli kecali o všem možným ohledně hokeje. Mimochodem ty jejich problémy s baníkovcema jim fakt nezávidim a je to námět na další reportáž. Každopádně jim držim palce, ať se nenechaj znechutit. To už bylo do začátku utkání necelých deset minut, takže jsem si ještě doplnil zásoby rezavé vody, proběhlo nějaké to WC a byl jsem připraven na zápas. V našem sektoru jsem nakonec sám nebyl, různě tam posedávalo ještě asi 20 místních fans - několik partiček a i rodiče s dětma, naštěstí nikdo z koho by šel strach. Utkání bylo zahájeno a Slavie hrála solidně, průběh utkání je popsán v jiné reportáži, takže to nebudu opakovat. V první třetině jsem svůj "samokotel" umístil zhruba doprostřed sektoru, v druhý a třetí třetině jsem si stoupnul do poslední řady a ze sedícího kotle udělal kotel na stojáka. Slavia útočila v první a třetí třetině na moji vzdálenější branku. Vítkovický fanklub měl tedy pod sebou vlastní útočící branku jen v prostřední části hry, dvě třetiny se koukali do dálky, zda tam nějakej gól nespadne a vlastně i všechny 3 góly dali do brány, co byla na mojí straně. Ještě, že my si v SA (i dříve v Edenu) jako fanklub užijeme naše chlapce celé dvě třetiny. Ve Vítkovicích asi chtěj spíš vidět v akci svého gólmana. Atmosféra nebyla nějak zvlášť bouřlivá. Fandil FK, ostatní spíš reagovali na nejrůznější herní situace, jako byly třeba domnělé fauly na jejich hráče nebo pár šancí a hlavně pak první gól, kterým šli do vedení. Po těch pár neodpískaných faulech zaznělo obligátní Pražsky kurvy, k tomuhle pokřiku jsem se, k údivu bezprostředního okolí, přidal i já a tak toho radši ty kolem nechali. Kotel na druhý straně mě samozřejmě neslyšel, a párkrát si to pak ještě dal. Rozhodčího si lidi taky moc neoblíbili, zejména když se asi třikrát během zápasu připletl do hry a zbrzdil jim rozehrávku. Bylo to komický, ale vždycky při tom poškodil Vítkovice… Až po utkání jsem se dozvěděl o výměně Martinec x Havel, takže během zápasu jsem si myslel, že ten dravej útočník je Patrik a že trochu změnil styl hry, na jmenovku jsme neviděl, jen stejný číslo… Kousek ode mě seděl i místní kartičkář (nebo jak se říká těm týpkům, co maj desky plný hokejovejch kartiček a malý děti si je od nich kupujou). Už před zápasem jsem se s ním dal do řeči a při hře jsem mu slíbil, že když budou se synem fandit Slavii, koupím všechny jejich kartičky. Je fakt, že se jeho synátor skutečně činil a provolával slávu Slávii, takže já si mohl hlasivky šetřit na druhou a hlavně poslední třetinu. Pak ale vyměkl a z obchodu s kartičkama nebylo nic. Přestávky byly opět na doplnění a vyprázdnění tekutin, zašel jsem i za Štefanem, který míchal drinky pro hráče, seznámil se s jeho paní sestrou a synovcem, který ač z Ostravy, fandí samozřejmě Slavii, takže už jsem nebyl jedinej. Pak jsem tam vlastně ještě potkal hokejový žáky z Nového Jičína, kteří byli i ve Zlíně. V poslední třetině, když už Slavie vedla a mířila za vítězstvím, jsem využíval momenty ticha, kdy domácím fandům docházel pomalu dech a obšťastňoval jsem ČEZ Arénu sólo pokřiky Sláááávieeee Prahaaaa!!! Musel jsem si pořád krejt záda a jedním očkem pokukovat po za mnou jdoucích zklamaných domácích fans, aby po mě něco, kromě tří bodů, taky nepřilítlo. Naštěstí nic nepřiletělo, Slavie přidala ještě gól a bylo veselo. Na poslední dějství se ke mně přidal ještě jeden týpek původem ze Zlína, ale v Ostravě snad žijící, vsadil si na Slavii dvě stovky. Takže měl zaděláno na pár piv zdarma na Stodolní a litoval, že na ten zápas nevsadil víc. Ale když mi vyprávěl jakou má sázkařskou smůlu, začal jsem se bát o výsledek skoro jasnýho utkání i já. No uznejte, dal nedávno 5000,- Kč na LA Lakers v NBA a oni hráli 99:99, navíc dostali prej trojku v poslední sekundě, i z tohoto důvodu jsem přestal sázet, takový šoky zažívat nechci. Jinak s nim byla sranda, měl úplně stejnej přízvuk jak Bolek Polívka v Kurva hoši guten Tag, jeho jméno si už nepamatuju, budu mu říkat Bolek. Nakonec to tedy všechno dobře dopadlo, i s menším šrámem ve formě gólu, co jsme dostali 8 sekund před koncem, ale to na zvrat nestačilo. Zatímco domácí fans opouštěli halu a hráči si podávali ruce, já se přesunul blíž k ledu a začala one man děkovačka, za kterou by se hráči nemuseli stydět ani v Sazce. V tu chvíli jsem nelitoval ani na sekundu, že jsem se do Ostravy vypravil. Pro ostatní, co ještě zůstali na svejch místech, to mohlo bejt komický, jak dvacet hráčů mává na jednoho fanouška. Prostě bylo super, že hráči ocenili i tu jedinou slávistickou duši. I když s Bolkem jsme tam byli vlastně dva. Po utkání jsem řešil dvě možnosti, buď jít s Bolkem do Stodolní a nebo se pokusit vnutit k hráčům do autobusu, což se mi zdálo jako reálný, z důvodu mé osamocenosti a velikosti celého autobusu. Štefan mě tedy odkázal na Vláďu, že ten jedinej to může rozhodnout. Navíc se vyhrálo a to mi mělo pomoct. Tak jsme vyšli z haly a štrádovali si to s Bolkem k autobusu, že se tam půjdu vetřít. Jak si tak jdu, stále v dresu (v tu chvili jsem zapoměl na radu, že když dres, tak jenom v hale) a koukám, jak mi z krku mizí šála. Sundal jsem rychle batoh a dal ho hlídat Bolkovi a vyrazil za tím ostravským zlodějem pro svou 14 dní starou šálu (děkuji ještě jednou Ježíšku). Když jsem ho doběhl a byl připravenej na tvrdší názorovej střet, on se kupodivu vůbec nebránil a šálu jsem mu sundal bez násilí z jeho ramena, kam si ji dočasně uložil. Jakmile jsem se vracel k Bolkovi pro bágl, už u mě byli dva chlápci, tak si říkám, sakra, že by další konflikt, ale nevypadali na hooligans. Něco mi v tý tmě ukazovali a světe div se, byly to průkazy policie ČR. Oni to byli tajní policisté, bylo jich asi 5 a celou dobu během zápasu mě hlídali!!!!! Stáli za mnou na ochozu a dělali, že sledují hokej. Takže jsem si na ně dával bacha úplně zbytečně. V případě, že by na mě někdo šáhnul, tak by hned zakročili. Tak to mě tedy úplně dostalo. Pak mi došlo, že se mnou chodili i do fronty na pivo, jen já si myslel, že to jsou normální taťkové, co přišli na hokej. Takže jsem měl po celou dobu soukromý bodyguardy. Díky moc chlapci!!! Myslím, že z toho by si mohli vzít příklad třeba na Kladně, hned by se nám tam jezdilo líp. Pak mi moji tajní řekli, že se o mě postarají a ptali se, jak pojedu domů (pro sicher mi ale doporučili sundat dres a šálu). Říkám, že vlakem nebo busem s hráčema, tak mě nejprve odvedli dozadu prubnout variantu bus, tam už jsem si zase mohl oblíknout dres. Fakt se mi ulevilo, když bylo kolem asi 10 policajtů, není nad bezpečný hokej! Vsadím se, že by mě odvezli i na nádraží a ještě zamávali na cestu, kdybych musel vlakem. To už vyšel náš trenér a GM v jedné osobě a když jsem se k němu přes zástupy dětských žadatelů o autogram konečně dostal, mohl jsem vyslovit svoji troufalou prosbu. Vláďa se na mě jen podíval, pak se zeptal kolik nás je, tak říkám, že jen já sám a on, že to není problém a řekl řidiči, že jedu s nima, ať mě někam posadí. Tak to byla další bomba, asi ta největší, na tom mém sólo výjezdu! Hráči se pomalu trousili ze šatny, já jsem ještě pomáhal Štefanovi tahat ručníky ze šatny, takže jsem viděl i zákulisí ČEZu. Pak už jen hráči vyfásli svačiny a já místo za řidičem a kolem osmý hodiny se mohlo vyrazit směr Praha. Seděl jsem potichu a poslouchal, co se kolem děje a radši moc nerušil. Během cesty se pouštěly asi tři filmy, z nichž jsem koukal jen na Bolero, který se opakovalo na přání Pepy Beránka. Dostal jsem i malý pivko a vůbec jsem byl šťastnej jak blecha. Každej hráč měl jednu sedačku, některý si během cesty přesedli, vypadalo to jako normální školní výlet… Za mnou seděl Dominik Graňák, tak jsme trochu kecali, věnovali se filmům nebo telefonům - sms pípaly permanentně. Nálada po výhře byla dobrá, ale hráči byli v klidu, utahaný po zápase a už se určitě těšili domu. Na trase byla jedna zastávka na pumpě a McDonalds, kde došlo na doplnění zásob různého druhu. Do Edenu jsme pak přijeli kolem půlnoci, tedy o tři hodiny dřív než bych přijel vlakem. Natahali jsme hokejky a lahve na jonťáky do šaten a hráči se rozutekli nejrůznějšíma směrama. My jsme skočili se Štefanem ještě na kus řeči do jedný hospody na Kubáni a pak už hurá do noční tramvaje a autobusu směr Bohnice, kde bydlím.
|
